Náš úkol, směr a cíl

Dr. Miroslav Tyrš

Náš úkol, směr a cíl

BRATŘÍ A DRUHOVÉ !

Co chceme? Kam směřujeme? Jak se k cíli brát s rychlostí bezpečnou a ve všem rozváženou? Co je sokolský úděl v práci vespolné? Co je pravý náš úkol v životě národním?

Jaké máme o tom přesvědčení, jaké zásady tu pokládáme za platné pro všechen postup k dokonalosti v oboru vlastním, pro všechno počínání pravým duchem prodchnuté – to máme za vhodné, ba přikázané, napřed nejen obvyklou frází odbýt, nýbrž šíře vyložit a hlouběji zdůvodnit.

Přistupme ihned k středu celé věci!

Nikoli každý o sobě jako jednotlivec, ba ani ne jen v různých jednotách, ale společnou podporou a snahou chceme svůj úkol vyřešit, a to nejen ve prospěch svůj vlastní, nýbrž na zdar všeho našeho národa.

A tak tedy při všem konání a rozjímání sluší míti na zřeteli především tři svazky postupně širší a širší: nejprve svazek v jednotlivém spolku, pak svazek mezi veškerým Sokolstvem a nakonec i ten, jenž nás všechny víže k celému národu.

I.

Počněme s jednotou!

Nehodláme na tomto místě obšírně mluviti o podmínkách, na nichž povšechně spočívají jak hodnota, tak úspěch spolkového života. Rovněž se nechceme zde ani v dalším průběhu šířit o oněch mravních vlastnostech, jež nakonec přece sluší nejen Sokolu, ale muži vůbec. Víme k tomu, že se za spoustou obecných slov rády skrývají jak nedostatek zvláštních myšlenek, tak nečinnost při věci jednotlivé.

Tedy jenom se zřetelem k své zvláštní snaze klademe si napřed otázku: Co v každé z našich jednot o sobě nám zaručuje odborný pokrok, vývoj a zdokonalení?

Myslíme, když si budeme vždy vědomi, že je možno pokračovat a zdokonalovat, že vše, co se konalo, též jinak a snad lépe se díti mohlo. Myšlenka jednoduchá, a přece ne všem vždycky na mysli tanoucí. Vždyť stěží který skutečný stav je kdy v té míře výborný, aby v něm bylo naprosto nemožné zlepšení. Není-li tedy v kterékoli věci postup k lepšímu, sluší celkem souditi, že sotva asi způsobila váznutí schvrchovaná její dokonalost; spíše jistá nectnost lidská, která každému pokroku – i v životě veřejném – je hlavní závadou a překážkou. A nectnost ta se jmenuje – spokojenost.

Ba, spokojenost je těžký olověný cop, který nutno především přetnout, máme-li si nejen hlavou směleji hodit, ale i volněji myslit. Nehájíme tím ovšem svévolnou těkavost a rýpavost. Avšak je se vždy třeba ptát: Bylo všestrannému vývoji tělesných sil učiněno zadost? Přidružil se k oživující rozmanitosti též nutný pořádek ve všem? Nikde a ničím nebyl nenahraditelný čas ztracen? Osvědčil se ve výkonech jednotlivých i společenských s prospěšností veskrze též krasocit? Byly počátky důkladně založeny, dosáhlo se dalšího pokroku cestou nejkratší? Ve všem se snažení neslo k vrcholům nejvyšším? Je vše, v čem a čím a na čem se naše cviky dějí, co nejdokonaleji zřízeno? Na to je vždy nutno sebe se ptát. Ba více! Kamkoli se v čem dospěje, to nezdržuj nás myslit a pátrat dál, zda by snad přece nemohlo všechno být též jinak a ještě lépe. V tom směru buď heslo sokolské: „Věčný ruch“, aneb chceme-li též: „Věčná nespokojenost“. Ta zde má i tu výhodu, že ji nikdo nemůže pravidlovat a zakazovat.

Kdo je v tom smyslu největší nespokojenec, ovšem ne s osočováním a podezříváním a slovem neplodným a nezdůvodněným, nýbrž skutkem vynalézavým a nikdy neukojenou snahou svou, ten budiž na tom poli pokládán všude za prvního spolubratra, avšak jen tenkráte, když se k svým omylům dovede bez rozpaku přiznati, když se z cizího pokroku a nálezu umí těšiti jako z vlastního, když osobnost mu není nic a celek vše.

V tom smyslu pak buď v každé jednotě závod všech proti všem, sokovství svorné, řevnivost bratrská! Každý se vším úsilím na společné dráze kupředu spěchaje, raduj se přece, když byl předstižen!

Toť duch a snaha, které ani žádný nedostatek hmotný překážet nemůže a nesmí. Tam pak, kde jsou prostředky vydatnější, nechť též úsilí dále zasahá. I kdyby kdekoli jinde a sem tam snad i u nás krátkozraká pohodlnost měla zemské hranice za meze světa, nás nesiž snaha po pokroku dál! Cokoliv se jinde děje v našem oboru, to hleďme seznat, a to nejen z knih – jež ovšem též sluší opatřovat a pilně prohlížet – nejen z mrtvého písma, ale též ze živého názoru. Ten nás jedním rázem a důkladněji poučí, nehledě k tomu, že se způsob provedení, život a ústrojnost zvláště u společných veřejných vystoupení nedá tiskařskou černí veskrz na papír přenést. A tak tedy, kdekoli je to možno, patřme dál! Ve velké věci, jež si napořád dále dráhu klestí, není možno jen v obmezené ukojenosti si hovět.

Tak mnohý z nás se vydá na cestu. Ať myslí vždy též na věc sokolskou.

Může-li to být, nechť především na ni myslí, vše prohlídne a o všem se přesvědčí, co jí se týče. Je-li třeba a možno, ať ostatní i hmotně za tím účelem jej podporují. Co se takto z cesty přinese o nářadí, o cvičení, o ústrojí spolkového života, to se s myslí soudnou v domácích poradách probírej! S myslí, která se cizí věci ani neobdivuje, ani ji nezavrhuje, protože je cizí, ale jedině se snaží, aby se sice vše, co je nejapné, opodál zadrželo, avšak rovněž, co se jinde prospěšného porůznu vyskytlo, aby se u nás jako v jednom ohnisku soustředilo.

Tak hleďme k tomu, aby i všechny cizí nám snahy, pokud lze, z vlastního názoru nám známy byly, a každý nový ruch a směr budiž nám aspoň povědom! Nemyslím ovšem, aby se tím náš vlastní směr stal nesměrem, pestrou neústrojnou směsicí všech směrů ostatních. Nestačí vždy jen přijmout! Nutno vše našim poměrům, našim snahám přizpůsobit, a co se duchu a celku našemu příčí, i tenkrát zavrhnout, kdyby to snad poskytnouti mohlo i některé výhody podřízené. A rovněž na to buď zde položen důraz, že ještě větší cenu, než co se takto nastřádá, na věcech hotových, má onen „věčný ruch“ duševní. Udržíme si vždy myšlenku, že vše nemusí být právě tak zařízeno, jak se to dosud děje a jak je dosud nám známo. Mějme odvahu k opravám a dodatkům v našem směru! Ten ovšem v celé jeho ryzosti chceme dále pěstovat, neboť, jak smíme ze vší zkušenosti tvrdit, zasluhuje, aby se dále pěstoval. Samo sebou se rozumí, že nechceme pouze napodobovat, ale co jsme našli, zdokonalovat. Nechceme jen totéž, chceme všechno ještě lépe mít. Vždyť jsme z národa zpátečnického, jak se aspoň snaží protivníci naši do všech úhlů napořád znovu hlásati, titíž poctiví protivníci ovšem, kteří by nám, kdyby to jenom mohli učinit bez ostudy, nejraději svázali nohy a pak nás bohatýrsky tupili, že nemůžeme, ba že nechceme dál.

Tolik o jednotlivém spolku a jeho snaze. Avšak kamkoli po cestě zde naznačené dostoupíme, toho buďme vždy pamětlivi, že pro naši věc nic neučiněno, pokud bychom každý jen na sebe myslili.

II.

Cokoli kdo zvěděl a smyslil, to patří celé věci sokolské a stejný nárok na to mají veškeré jednoty bratrské. Ovšemže spolek sokolských jednot v život vstoupit nemohl. Neběží nám prý, jak se nám řeklo, o zvelebení věci tělocvičné, nýbrž o snahy jinaké. Avšak mimo to vnější spojení, na ten čas nemožné, zbývá nám vždy vzájemnost duševní. A věru, mezitím i prostředky i vnější náš rozvoj v té míře vzrostly, že možno dále myslit a více podniknout, nežli se až dotud v tom mohlo státi. Můžeme se nejenom, jak se to dosud stalo, o kroji výletním a slavnostním dohodnout. Můžeme se též domáhat stejnosti jak v knihách výboru a sboru cvičitelského, tak i v nářadích a zbraních, jakož i ve všech pomůckách vyučovacích.

Můžeme, abychom poznali snahy jiných národů, vedle toho, co tím směrem jednotlivci podstoupili, své síly a prostředky složit k společným podnikům. Můžeme pomýšlet na spisy zevrubné a nákladnější, které by obsahovaly v úplnosti o sobě nejenom cvičební soustavu, nýbrž pojednávaly též o našem směru a cíli, o správě a technickém řízení jednoty, o jejích vystoupeních při veřejných cvičeních, výletech a slavnostech, zkrátka o veškerých životních zájmech spolkových, a tím zavedly ve všechny naše výkony promyšlený a na týchž zásadách spočívající způsob. Můžeme vůbec přihlížet ve všem ke shodě, neb vše, co jednotí, nás také sílí. Můžeme konečně i jinak tiskopisy svou věc šířit a tříbit, uvědomění sokolské utužit, pokroky v oboru našem dosažené učinit majetkem všechněch, sebe a potřeby svoje vespolek seznat, proti nevědomosti, liknavosti a všelikým vadám vlastním a překážkám zevním v nich bojovat. Můžeme ústrojí jednotlivého spolku a zvláště i organisaci veškeré naší věci objasňovat a předem o ní rozvažovat a aspoň takto se připravovat k oné činnosti pospolité a důraznější, již chceme roznítit spojením všech našich spolků, chystat onen širší závod veškerých jednot sokolských, který naši věc teprve utvrdí a zpovšechní.

Bylo jednou řečeno, že naše snaha po rozvoji se nemůže pokládati za dovršenu, dokud se každý Čech též Sokolem nestal. Při jasnějším rozhledu, kterého jsme mezitím o věci nabyli, tím více stojíme při tomto přesvědčení. Láska a péče jen k jednomu spolku obrácená byla by pouhou krátkomyslnou hračkou. Vždyť vše, co se dosud v našem oboru úhrnem stalo, je pouhé kladení základů, pěstování zárodků pro budoucí vývoj. Máme-li v Čechách a na sesterské Moravě, která s námi, jak se samo sebou rozumí, tvoří jeden nerozlučný celek, nyní asi 12.000 členů a spolubratří, je to přece jen nepatrný zlomek našeho národa. Je tu podstatný rozdíl mezi jednotami sokolskými a spolky beroucími se za jinými účely. Nemožno a netřeba, aby byl každý členem spolku pěveckého, průmyslného neb vědeckého. Věc sokolská však, jak se obrací ke všem stavům a vrstvám, znamená tolik co tělesné i mravní vychování a šlechtění všeho národa českoslovanského, odchování jeho k síle, statečnosti, ušlechtilosti a brannosti zvýšené a musí hledět, aby se nakonec všechen lid octl v jejím okruhu. Zde nemůže velká část zůstat pouhým obecenstvem. My nejsme jen k tomu, aby se jiní na nás dívali a snahám našim přizvukovali; časem musí veškeré obecenstvo na závodiště vstoupit a po jistá léta se na něm tužit. Neboť cizí síla a cizí cvik nikomu nepomáhá. Zdatnější úsilí malé části nemůže změnit povšechný výsledek obecného snažení a bojování a zlomek, který by napořád zůstal zlomkem, neměl by nikterak rozhodnou cenu pro život národní. Neboť zde více nežli kde jinde platí výrok jak hluboký, tak vznešený:

„CO VŠECHEN LID NEZNÁ, NIKDO NEZNÁ!
CO LID JEŠTĚ NEPOVED´, NIKDO NEPOVED´!
CO LIDEM SE NESTALO, NIKÝM SE NESTALO!“

III.

To nám zároveň připomíná svazek třetí, o kterém jsme se úvodem zmínili, svazek v národě, naše postavení a náš úkol uprostřed onoho ruchu pospolitého a všech těch nesčíslných snah, z kterých se skládá život národní. Byl by to předmět skoro bez konce, kdybychom jej tady hodlali vyčerpat. Avšak chceme na zřeteli mít jen nejpovšechnější, a tím nejdůležitější jeho podmínky, a co se naší věci týče, podotkli jsme, že především zde přihlížíme jen k oné stránce, která se týká čistě odborné naší činnosti.

Jakkoli činnost ta sem tam namnoze vázne, přece smíme říci, že přes všechny nedostatky je směr naší činnosti dobrý a prospěšný a že jsme na dráze nadějné, ba mnohoslibné. Dobře víme, že být na dráze není totéž, co být u cíle, a to tím méně, čím je cíl vzdálenější, čím více a šťastnějších závodníků se již dávno před námi za ním mohlo vydat. Než, co nás při tom musí sílit a neustále dále pudit, jest myšlenka, že nikoliv jen o sobě a pro sebe zápol ten podnikáme, nýbrž že celý náš národ musí podstoupiti závod podobný a že na výsledku jeho závisí prospívání, zdar, ano i veškerá naše budoucnost. V tom jsme se napořád více upevnili a myslíme, že se snadno o tom dohodneme, vyložíme-li, jak tomu rozumíme.

Veškeré dějiny jak tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště jsou věčný boj „o bytí a trvání“. V něm podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopné a celku závadné. Zachová toliko stopu svou jako zkamenělina ve vrstvách skal aneb též v písmenech knihy, jež slove dějepis. Tak zní obecný zákon, jejž náš věk objevil a jasně pojmenoval, a který se čím dál tím zřejměji ukázal obecně platným. Zákon neúprosný jako každý jiný, jenž vládne v přírodě, a co je totéž, v dějinách. Zákon, jejž ani modlitbami, ani slovy sebeklamnými, ba ani pouhým právem zděděným zažehnat nelze. Jemu podlehli drobní i mohutní tvorové dávní, ze živoucí přírody teď vymřelí, neboť nenašli ve světě znenáhla změněném dalších podmínek svého trvání. Jemu podlehli společnosti nejmocnější a národové kdysi nejslavnější, neboť také člověk je jenom částí přírody. Jemu podlehli, jakmile zestárli ve světě stále novém, jakmile vysíleni nekráčeli dál a octli se takto v rozporu s duchem věčného ruchu a pokroku, a tím namnoze i s duchem nové doby, jež zatím nad lidstvem vzešla. Jemu podlehli, jakmile se nakonec k tomu přidružila obecná zkáza vnitřního života. To všechno na důkaz, že žádná, ani nejskvělejší minulost, nýbrž jen zdravá a činná přítomnost zaručuje národům budoucnost. Národové jdou zpátky, když nejdou dál, z nitra odumírají. Obecný průběh událostí jen odklidí, co beztoho již zvetešilo, co nemá již v životě ceny. Neboť jen tento život leží přírodě právem na srdci, podobně jak v každém zdravém ústrojí platí a váží celek více nežli části a jednotlivci. Onen „boj o bytí a trvání“, který je v ní zákonem, neznamenají nic jiného, než že část musí zahynout, když se celku příčí anebo jej nebezpečím ohrožuje, aby toliko zbylo a tím volněji se vyvinouti mohlo, co je schopno a hodno plného života, aby v celku zůstalo a potrvalo.

My ovšem zde jen k lidstvu přihlížíme. Ať se ono odklízení děje zvolna či násilně, tolik i tu je jisto: Též každý národ zhynul jen vlastní svou vinou. Na bojištích se nerozhoduje osud národů, je rozhodnut již před bojem. Ni jeden národ, co jich na světě bylo, četný nebo nečetný, nezhynul ve své jarosti a hodnotě, každý sklesl sešlý, nečetný a povrhlý. Zde jako všude vykonává příroda dlouho shovívavá nakonec soud přísný, avšak též spravedlivý a pro celek blahodějný, odstraňujíc z lidstva členy zdravému rozvoji a pokroku nadále nepřístupné, a tedy zbytečné a škodlivé. To je zároveň jediné pravé, nezvratné a veliké naučení, jež veškeré dějiny nám poskytují. Neboť jinak se v nich pouze neopakuje, nic pevně nestojí. „Co věky hodlaly, zvrtne doba“ a staleté odolávání proti všelikým návalům a nátlakům nezaručuje nikomu trvání i nadále, zvláště ne v době, kdy více dni váží než jindy léta.

Co z toho pro nás plyne? Dvojí věc a pravdy dvě. Jedna přísná a druhá k naší útěše.

Plyne z toho především pravda, že národové, čím jsou menší, tím větší musí činnosti vyvinouti, aby byli a zůstali i při skrovnějším svém počtu platnými a závažnými členy lidstva, a že tím více dbáti musí ve všem o zdravý vývoj a postup. Neboť zde se snáze a rychleji sdělí stanutí a zkáza všemu tělesu, ktežto při národech velkých to může dlouho trvat, než neduh celou hmotu pronikne a její zdravý život překoná. To nám ovšem ukládá čilost a bdělost zvýšenou. Ale kdo by nechtěl činit se a bdít? Vždyť nám z toho i ta jistota kyne, ta druhá pravda z toho následuje, že žádná zevní moc, žádná hmotná a surová síla o sobě nezničí národy, že život národů, pokud se vyvinuje na výsluní pravdy, dobra a pokroku obecného, je v tomto smyslu neranitelný jako paprsek sluneční, a že jej nepřemohou a nezahubí nižádné moci temnosti, lež neb násilí proti němu vyslané.

Přicházíme k závěru. Jsou-li to základní pravdy platné pro veškerý náš národ, musí z nich vyplývat i pro nás, jako jednoho a nikoli posledního z činitelů v životě národním, jisté důsledky.

Myslíme, že tyto: Jako jsou naše jednoty pro všechny, a přece mají zvláštní směr vedle všech, podobně je i úkol náš dvojitý. První a povšechný záleží v tom, že jsme před jinými povoláni zachovávati svůj národ při té všestranné jarosti, která národům nedá odumřít, při té síle stálé a svěží, při té zdravosti tělesné, duševní a mravní, která nedá vzniknouti nižádné zkáze a tím i žádnému stanutí, žádnému zpátečnictví, tomu nejhoršímu, ba vražednému zločinu na národech páchanému. Všechny naše výkony proniknuty býti mají týmž jarým, svěžím a neúnavným duchem! Zloduchové netečnosti, lenosti a omrzelosti musí navždy zůstati zažehnáni z obvodu našich závodišť! Jinak bychom se stali pouhými pitvorami toho, co býti máme, a nikoli předními a pevnými zastánci úlohy v životě národním nad jiné důležité.

O druhém zvláštním oboru našem, o naší snaze čistě odborné tolik zde postačiž: Praveno bylo kdysi – a souhlasí to s tím, co jsme vyvodili z povšechného hlediska – že národ nepočetný jako my, a zvláště v těch okolnostech časových a prostorových, v něž jsme postaveni, může jen dvojí osud očekávat. Buďto, jsa netečný, musí znenáhla vyhynout, buď, chce-li žít, třeba mu ráznou a všestrannou činností nad jiné vyniknout. Zda jako národ žíti chceme a můžeme, a to plným životem národním, o tom, myslíme, není u nás otázky. To je svorný náhled a svorná vůle všech, kterou by nikdo nedovedl zvrtnouti. Vždyť ono vyniknutí, na kterém záleží, neznamená nic jiného, než že se máme zase octnout v tom popředí vzdělanosti a pravé osvěty, kde národ náš kdysi již byl. A nesoudíme, že by byl schopnost a nadání své k tomu promrhal. Ovšem je nutno, aby se každý jednotlivec, každý spolek ve svém oboru všemi silami činil, by se každý v zvoleném oboru ubíral za cílem nejvyšším. Jen tam, kde byla věc k těm koncům dovedena, že se netřeba ostýchat a bát srovnání se vší cizinou, jen tam byla splněna úloha v životě národa a snaha vytčená. Kdo méně chce, jak by nechtěl nic. Nevléci se, ale vzletně se brát dál! Klesnout nebo dospět! Všechno aneb nic! To musí být heslem snahy. Pravdu tu pochopit, jí neohroženě pohlížet v tvář a podle ní jednat, jen to nás zachrání a zvelebí. Je nedůstojné sebe podceňovat, avšak nebezpečné a nemužné, sobě lichotit a sebe klamat, a samozrádné s málem se spokojit, kde jenom svrchovaný skutek spasí a činnost nesoucí se k vrcholům nejvyšším.

Oč je náš úkol takto méně snadný než ten, jenž snad jiným národům připadl, o to je čestnější, o tolik prospěšnější jeho rozřešení pro pokrok a pro vnitřní náš rozvoj; a čím více tím je, tím větší hrdostí, tím nadšenější snahou nás musí naplňovat.

A tak tedy i na tomto poli, kde se řadí šiky všeho národa, nový nás závod očekává. Kam jiní národové, nikdy nespoutaní, šťastnějším osudem před námi dospěli, tam, ba za tím leží cíl nám společný. Tu všechny snahy, všechny spolky naše jsou sobě opět soupeřové, mysli jedné a přece závistivé. Každý tu budiž každému příkladem a povzbuzením a každý ostatním vítězství s bratrskou myslí přeje, přece všechny síly napni, by věnce přebornické své věci vydobyl a v společném chrámu národních dějin jako slavnou památku pak zavěsil.

Předobře víme, jak daleká, jak obtížná je dráha, na jejímž konci tento věnec kyne. Než ať to kdokoli jak chce vykládá, tím se přece netajíme, že chováme nezvratné přesvědčení, že sokolská věc, tíhnoucí ve všem nad všednost, již v zárodcích nad jiné povznesena, ze všech první může dospět tam, kam všichni spěti máme, buď na roveň se všemi, buď v čelo ostatních.

To buď v tom třetím svazku, ve svazku národním, náš směr a cíl. Tak konejme svůj úděl v společné práci všeho národa a pamatujme sobě, že kdo na závodiště vstoupil, bez ustání dál a dále spěti musí. Aneb, coje totéž: že ta každodenní, ta ustavičná a přece neokázalá činnost tady je rozhodná a nikoli jen vystoupení hřmotná a občas toliko se objevující. Tou všední, neustálou činností hmotnou a duševní, mající ve všem pokrok na zřeteli, řešíme tu především svůj úkol, přispívajíce k tomu, aby na věky zdráv a silen setrval národ náš a aby se mezi ostatními nikdy nestal členem neplatným, zpozdilým a závadným, jejž by musil soud událostí z jeviště dějin odklidit se zřetelem k celku.

Tak každým dnem obhajme svůj národ! Bylo by jej pozdě a marně mečem navenek zachraňovat, kdyby uvnitř to pevné, zdatné jeho jádro zhlodala netečnost a zkáza.

Známkou choré a zvrhlé společnosti je, že v ní převládá rozmařilé sobectví se sebeklamnou lží. Kde však je jádro života zdravé, tam platí celek částem nade vše. Tam není místa pro zradu, netečnost a zbabělost, dbalou jen o osobní prospěch a vlastní záchranu a mařící v rozhodné době úsilí části šlechetnější. Jen tam je možno, aby nikdo nesměle neb zrádně neodstoupil, aby celý národ stál a setrval jako jediný rek, o jehož neprůlomné brnění se nakonec roztříští vražedném meče. Jen národ zdravý je též národ branný. Zbroj v každé pěsti! Zřízení válečné! Stokrát, tisíckrát to buď řečeno! Avšak k nástroji a k ústrojí především též mládež a mužstvo zdatné a bezúhonné. Kdo hodlá ubránit svůj národ v dobách války, ten musí již po čas míru na stráži stát proti vší vloudivé zkáze životní, ten plamenným mečem drť a rozprašuj upíry a netopýry na každém poli! Budiž to řídící hvězda i našeho konání, naše náboženství a svrchované zasvěcení všeho života!

To je naše hledisko, tak chápeme my úkol sokolský a trojí ten závod, který je nám položen a v kterém dlužno, ano povinno, zápoliti o palmu vítězství. To, trváme, všem je uloženo, kdo se s myslí opravdovou a uvědomělou přihlásili k sokolské věci. Co hodláme a chceme, nemůže být nic jiného než připojiti se k řadám závodníků, nezádržně se dopínajících cíle tak vznešeného, spějících kupředu za heslem hesel, ježto zní:

NAPREJ!

Pozn. při publikování v roce 2012: „Naprej! ~ „Vpřed!“