Programovací jazyky
Z MiS
Obsah |
Interpretované a kompilované programovací jazyky
- Programátor píše zdrojový kód jazyka. Tedy „písmenka“ srozumitelné člověku. Tomu ale počítač nerozumí. Je tedy potřeba zdrojový kód přeložit a vytvořit tak odpovídající posloupnost instrukcí procesoru:
Zdrojový kód → instrukce procesoru
- Podle toho, kdy se překlad provádí, dělíme jazyky na interpretované a kompilované.
- Interpretované jazyky
- Programátor vytváří zdrojový kód a předává ho uživateli.
- Uživatel spustí tento kód pomocí interpretu.
- Interpret je program, který čte zdrojový kód, překládá ho a ihned spouští.
- Příklady: Python, JavaScript,...
- Kompilované jazyky
- Překlad na posloupnost instrukcí provede programátor.
- Příklady: Pascal, C++,...
- Jak je to s Javou?
Zdrojový kód se překládá (kompiluje) na byte-code, který se odesílá uživateli a ten si jej spouští prostřednictvím virtuálního stroje Javy (JVM).
Java tedy není dobrý příklad ani na jednu skupinu jazyků, přebírá část výhod a část nevýhod z obou skupin.
- Výhody interpretovaných
- Program v interpretovaných jazycích je snadno přenositelný mezi platformami, stačí použít správný interpret (viz třeba JavaScript).
- Při hledání chyb je k dispozici přímo zdrojový kód, u některých vývojových prostředí můžete dokonce přímo za běhu kód upravovat a zkoumat jeho chování. To u kompilovaných není možné, protože zdrojový kód již nemáme k dispozici.
- Výhody kompilovaných
- Běh programů je rychlejší, nemusí se provádět překlad. Bývá také méně náročný na operační paměť.
- U interpretovaných jazyků uživatel dostává do ruky zdrojový kód, může jej číst, modifikovat, upravovat. U některých projektů to není vhodné.
- U kompilovaných jazyků uživatel nepotřebujete interpret, spouštění je jednodušší.
Souhrn:
- Interpretované jazyky jsou obvykle vhodné pro menší projekty nebo tam, kde potřebujeme rychle nějaký program zapsat, často si program děláme pro sebe nebo svoji firmu. Nezastupitelné jsou i pro svoji přenositelnost.
- Kompilované jazyky jsou obvykle vhodné pro větší projekty (rychlejší běh) a kde program napíši jednou a pak už není třeba provádět změny.
Vyšší a nižší programovací jazyky
Strojový kód
Charakteristika:
- Není třeba překlad, kód lze přímo umístit do paměti.
- Procesor čte kód a provádí ho přímo.
- Procesor:
- čte z paměti posloupnosti byte (čísla)
- a podle čísla rozhoduje, co má dělat.
číslo → instrukce
- K zápisu instrukcí je třeba vymyslet pořadí bitů a znát jejich význam.
- Někdy řazen mezi nižší programovací jazyky, ale není třeba překládat ani kompilovat.
- Zápis programu ve strojovém kódu uvidíme, když si otevřeme spustitelný soubor v hexadecimálním editoru.
Příklad:
-
8B 07... přesune číslo v registru AX do paměti na adresu uloženou v registru BX
Nižší programovací jazyky
Charakteristika:
- Výsledný zdrojový kód je vždy závislý na konkrétním typu procesoru.
- Jiný typ procesoru má jiné instrukce.
- Jeden příkaz se přepíše přesně na jednu instrukci procesoru.
několikapísmenný název → instrukce
- Označení „assembler“.
- Oproti strojovému kódu nabízí:
- Instrukcím jsou přiřazeny názvy — není tedy třeba pamatovat si binární kódy instrukcí.
- Pojmenování míst v paměti (proměnné) — nemusíme tedy psát přímo adresy v paměti, můžeme adresy na začátku pojmenovat a pak používat jména.
Příklad:
-
MOV AX, [BX]... přesune číslo v registru AX do paměti na adresu uloženou v registru BX
Podrobnější příklad viz CPU → Procesor z pohledu SW.
Vyšší programovací jazyky
Charakteristika:
- Zdrojový kód není závisly na typu procesoru.
- Stejný kód lze po změně překladače přeložit pro jiný typ procesoru.
- Příkazy jsou slovní, jsou blíže přirozenému jazyku.
- Jeden příkaz se přeloží na posloupnost instrukcí.
příkaz → posloupnost více instrukcí.
- První FORTRAN (1956)
- Velká skupina, i mezi nimi jsou rozdíly:
- mají blíže k přirozenému jazyku, jsou vzdálené principu práce počítače (Java, Pascal, PHP, SQL,...)
- mají blíže instrukcím procesoru (C,...)
Příklad:
-
if (a > 4) b--;... překladač přepíše na delší posloupnost instrukcí procesoru:- Přesun obsahu proměnné A do registru.
- Odečtení hodnoty 4 od obsahu registru.
- Porovnání hodnoty registru proti 0.
- Vyhodnocení výsledku.
- Skok na správné místo v paměti, kde je další kód.
- Provedení dalšího kódu
- Buď odečtení jedničky od hodnoty proměnné B (opět několika instrukcemi).
- Nebo pokračování v kódu programu bez modifikace proměnné B.
